Rozhovor s Justinou Danišovou, zakladatelkou Svobodné hry

Justina s manželem Petrem a dětmi

Svobodná hra mě zaujala již od počátku vzniku. Justininy ilustrační fotografie vyprávějí spoustu příběhů, silných emocí i inspirují k přehodnocení volného času s dětmi. Volnost, žádné předsudky, příroda, divočina, pohoda, přirozené vzdělávaní, to vše najdete na jejím blogu i webu Svobodná hra. Nejen proto jsem moc ráda, že si na mě našla v tom obrovském kolotoči trochu času.

Jak vypadal Váš život před dětmi?

Čas před dětmi je už vlastně velmi dávno. Já brzy zapomínám detaily z historie. Ale i bez dětí jsme žili krásný život ve dvou. Oba jsme s Petrem pracovali v Tereze, vzdělávacím centru, které podporuje učitele a školy. Volný čas jsme trávili mimo Prahu, většinou v přírodě na skalách, či v horách. Vlastně i v tomto se naše životy zásadně nezměnily, možná jen v Praze jsme méně a méně. Ale stále oba pracujeme v Tereze a většinu volného času jsme venku  v přírodě. 

Jak se změnil váš život poté, co jste přivítali na svět vaše druhé a pak čtvrté dítě? Cítila jste určitý vývoj?

S každým dalším dítětem se rodinný život mění méně.  Ale myslím, že větší vliv než pořadí, či počet dětí ovlivňuje rodinou situaci typ osobnosti dítěte. Například my s Petrem jsme oba introverti a i první a druhé dítě jsou introvertní, ale když se nám narodilo třetí dítě extravertní, bylo mnoho co se učit nově. Naopak čtvrté dítě bylo s námi „vyladěné“ už od miminka. Z naší zkušenosti tedy víc záleží na tom, jak se sejde typ osobnosti rodič – dítě, to pak často určuje, zda jde vše přirozeně nebo je třeba najít k sobě cestu. 

Hodně nám už od prvního dítěte pomohla kamarádka, psycholožka Šárka Miková (Teorie typů). Jinak bych mohla, dle pohledu okolí, uvěřit, že naše první dítě je asociální, druhé hyperaktivní, třetí hysterické a čtvrté jen zdánlivě zatím normální. Opravdu naše děti se občas chovaly jinak, než byla očekávání od dětí jejich věku, ale díky tomu, že měly naši důvěru a prostor, myslím, že z nich nevyrostli ani asociálové, ani hysterky.

Svobodná hra

Na webu píšete, že jste již osmým rokem na „dovolené“ Co vám tyto roky daly nebo vzaly?

Teď je to 9,5 roku, co jsem s dětmi „doma“. A celkově to beru jako nejlepší, nejintenzivnější vývojový kurz svého života. I díky tomu, že mám oporu v Petrovi, bylo 90% tohoto dovolenkového času skvělých. Ale samozřejmě že byly chvíle, kdy jsem se chtěla vrátit ke svému původnímu životu. Opustit dovolenou a jít do práce. 

Nejsilnější to bylo asi s prvním dítětem, když mu bylo cca 4 měsíce a já se vše učila a zároveň nestíhala nic moc jiného. S druhým pak bylo „veselo“ mezi cca 3. a 4. rokem, kdy potřeboval hodně fyzické akce. Vyráželi jsme ven z paneláku dopoledne i odpoledne „venčit“ do blízké botanické zahrady. Bylo to trochu šílené, ale byla u toho legrace. S naším třetím, extravertním dítětem byla výzva hned od miminka. Já si již připadala jak zkušená, dokonalá matka a miminko plakalo víc než dvě předchozí dohromady. Bylo to pro mě emočně těžké, měla jsem pocit, že stále selhávám, když tolik pláče, až jsem získala pásový opar. Pak jsme objevili, že jen potřebuje sdílet všechny své zážitky a emoce (což dělá dodnes), potřebuje je někomu říct, nic víc. 

Ačkoli náročné okamžiky jsou každý den (často před obědem, když vyrážíme někam na čas nebo uklízíme) ale je jich čím dál méně a já se méně často hroutím z neúspěchu. A ačkoli se to zdá absurdní, čím máme dětí víc, tím je vše snazší a já mám víc času pro sebe. Je to samozřejmě tím, že jsou některé děti starší, už jim vznikla heterogenní skupinka, doma už je vše dětsky „otestované“, ale i my rodiče už jsme jistější a neřešíme vše tolik jako dřív. Dříve jsem si myslela, že můj úkol je dělat dětem „full servis“, zajistit aby byly stále spokojené. Ale dnes vím, že jsem je tím omezovala, oslabovala jejich vlastní odolnost a sebedůvěru. Dnes snadněji s klidem ustojím jejich chvilkové rozčílení či nepohodu, protože vím, že je to součást jejich cesty, jak vše zvládnout a pokud je budu stále zachraňovat, ať fyzicky či psychicky budu je brzdit a učit je, že to samy nezvládnou. 

Svobodná hra

Váš přírodní rybník je na fotografiích nepřehlédnutelný, stavěli jste ho? Jak? Je na vaší zahradě? Kde jste hledali inspiraci?

Po koupacím jezírku jsme toužili dlouho. Naše rodina má velkou hektarovou zahradu uprostřed polí. Je to samota, takový malý ráj, ale voda na koupání tam chyběla. Po kurzu permakultury a přečtení skvělé knihy Koupací jezírka od Jaroslava Sedláka jsem získala silnou potřebu jezírko pořídit. Vyjednávání v širší rodině trvalo asi tři roky. Nejtěžší bylo přesvědčit prababičku, ta si byla jistá, že se v něm děti okamžitě utopí. Ale naštěstí se vše podařilo.

Oslovili jsem pana Sedláka a ten nám pomohl se zásadními fázemi stavby. Mnoho jsme tak zvládli sami, ale v tom hlavním jsme měli odbornou pomoc. Investice byla veliká, ale když vidíme, kolik času kolem něj i v něm děti celoročně tráví a kolik života a biodiverzity to do zahrady přineslo, litujeme jen, že není jezírko větší. Je skvělé pozorovat děti jak od doby, co máme jezírko, plavou téměř celoročně venku (můj bratr plave i když mrzne), v zimě na jezírku bruslí, v sezóně pozorují život bezobratlých v přímém přenosu, hrají zde své vodní hry i pokusy atd. Voda a děti je skvělá kombinace.

Kolik času během roku trávíte venku a kolik ve městě? Vyrážíte občas za kulturou?

Hodně se to mění. Když jsme měli jen dvě děti ve všední dny jsme byli v Praze na panelovém sídlišti, jen na víkendy a prázdniny jsme jezdili ven. Dnes jsme v Praze tak 4 – 6 dní v měsíci, většinu času jsem na zahradní samotě poblíž Prahy nebo na naší chaloupce v lesích kolem Děčínského Sněžníku. Přes teplou sezónu jsou děti venku opravdu téměř neustále. 

V zimě asi hodinu až 3 denně. Jsme sice cca 3 – 4 dny v týdnu bez Petra, ale o to víc si všichni užíváme náš společný čas. Za kulturou vyrážíme méně než je asi obvyklé. Občas to dětem nabízím (formou setkávání a výprav s domoškoláky) ale zatím o to ani větší nejeví velký zájem. Holčiny vyráží s babičkou na balet, to mají moc rády (fází příprav při oblékání i samotné představení). Občas jdeme i na výtvarné či divadelní festivaly.

Váš manžel přednáší o dětské hře a jeho pohledu na výchovu a výuku dětí. Měli jste vždy stejný pohled na rodičovství a výchovu vašich dětí? Jak se liší vaše role v rodině? 

Myslím, že hlavní hodnoty máme s Petrem velmi podobné a tak i pohled na výchovu jsme měli blízký. Ale hned jsme nevěděli, co je ono „správné“ rodičovství a „nej“výchova. Společně jsme objevovali a testovali. Byly chvíle, kdy jsme oba cítili, že to drhne, ale o to víc jsme společně diskutovali a hledali řešení. Čas s Petrem vnímám jako velký dar. Je to ohromně vyzrálá osobnost a dává mi velkou oporu a v mnoha věcech i vzor, kam se mohu posunout. 

V řadě věcí jsme odlišní, ale vnímáme to jako přínos. Například pokud Petra zaujme nějaké téma (děti venku nebo svobodná hra), postupně začne mapovat dostupné zdroje, načítat literaturu, osobnosti, názory. Já díky jeho skenování mám výtah toho nejzajímavějšího např. při večeři a já pak vše testuji a pozoruji v praxi na naší smečce. Petr skvěle plánuje a směřuje k cíli, mě baví plány měnit a improvizovat. Je fajn, že se vše doplňuje. Role v rodině asi trochu rozdělené máme ale tak nějak podvědomě a tím, že oba hodně pracujeme většinu věcí zvládáme oba. Často se u dětí střídáme a tak celý rodinný kolotoč umíme ve dvou i v jednom. 

Je vůbec možné najít si čas pro sebe? Jak si nejlépe odpočinete?

Od chvíle, kdy nejstaršímu dítěti bylo sedm a nejmladšímu rok, mám pocit, že mám stále víc a víc času. Je to neporovnatelné s dobou, kdy jsem měla jedno nebo dvě malé děti. Opravdu je to nádhera. Je to nejen tím, že jsou děti větší, ale i tím, že už chod domácnosti, vaření, úklid…většinu těchto dovedností skoro manažersky zvládnete rychle propojit. 

Stále jsou chvíle, kdy mám pocit, že je to na zbláznění, ale jsou to jen krátké okamžiky, kdy toho po sobě, či dětech chci moc. Opravdu, někdy přemýšlím o tom, že je škoda, že maminky často nezažijí ten čas, kdy jsou děti starší a už víc samostatné, protože jsou ve školkách a školách. Je to krása,  jen tak je pozorovat jak vymýšlejí své hry a projekty, mladší je pozorují, nebo se zapojí. 

Možná to zní divně, ale po devíti letech mé rodičovské kariéry si nejvíc užívám práci na projektu Svobodna hra a Učíme se venku, obě témata mě skvěle nutí učit se nové věci, překračovat hranici komfortní zóny, zas vyrůst někde jinde. A tak absurdně nejvíc si odpočinu, když mám čas vymýšlet nová témata, aktivity, fotit ilustrační fotky, sdílet s kolegy na poradách. Je to asi tím, že je to vzácný čas a stále převládá čas s dětmi venku v zeleni. 

A jako nejpříjemnější čas vnímám, když nám to vyjde a vyrazíme jen sami s našimi dětmi společně do skal lézt, nebo putovat a spát pod širákem. To jsme pak nejvíc spolu, protože nikdo neodbíhá tolik ke svým projektům (u počítače, v dílně, na zahradě či v legu). 

Myslím, že prožívám jedno z nejspokojenějších (ne vždy) a nejsebevědomějších obdobích svého života. Opravdu každý den zažívám velkou radost (i velké pohromy) i vděčnost za ty bláznivé okamžiky, které zažíváme. Mateřství je určitě velmi, velmi náročný trénink, ale když uvěříme, že na to vše máme, že je to těžké, ale posouvá nás to dál a výš, můžeme si to opravdu užívat. Jen musíme vidět v problémech příležitosti jak vyrůst, jak to zkusit jinak, lépe.

Svobodná hra