Dovolím si trochu zavzpomínat. První těhotenství – krása! Rozechvělé očekávání plné radosti, starostí jen o sebe sama a partnera, organizace koníčků dle svého času, chuti a nálady… Ovšem druhé těhotenství, to už je jiná. Pozitivní těhotenský test byl velké vánoční překvapení, smiřování se s realitou (to mi trvalo bezmála celý trimestr) a hlavně obrovská únava. Ono už totiž člověk nemá na starosti jen sebe, ale rodinu a pak je taky starší, to si pojďme přiznat. Ač máme s manželem krásný vztah, manžel je ve všem velmi nápomocný a vím, že se plně zastoupíme jak v péči o dítě, tak o starost o domácnost, tak je druhé těhotenství opravdu jiné. Možná se vám pod nohama batolí prvorozené, nebo už máte jako já větší, ale zase jste zpět v práci na plný úvazek a prvorozené je ve školce. A vy si připadáte jak křeček v kolečku: ráno vstát, dát se do gala (to dělám zásadně jako první, jinak to vypadá tak, že pánové jsou připraveni k odchodu a já pobíhám v županu po bytě s řasenkou v ruce hledajíc, kam mi kdo včera schoval kabelku – samozřejmě je na svém obvyklém místě), vzbudit kluky – oba, protože jak otec tak syn nemají rána zrovna v oblibě, připravit malému a sobě snídani (velký snídá až v práci – prý na to potřebuje klid, dobře no) a dohodnout se, kdo ho odvede školky a ideálně kdo ho odpoledne vyzvedne. Pak honem do práce, po práci rychle do školky, domů, večeře, pohrát si, nahnat dítě do postele a usnout dříve než ono. To se mi poslední dobu velmi dařilo – maminky v očekávání mi dají za pravdu, že první trimestr je hodně ospalý a opravdu jsem usínala dříve, s pohádkovou knihou přes obličej, než to nebohé dítě, které si muselo poradit samo – buď přesvědčit tátu, ať mu to dočte, nebo usnulo samo (konečně, protože náš je vytrvalec, který vydrží minimálně hodinu poslouchat čtení a i bestseller o uspávání dětí „O králíčkovi, který nemohl usnout“ u nás selhal).
Vidíte ten rozdíl u prvního a druhého dítěte, které je ještě na cestě? Kam zmizel čas na sebe sama, na partnera, na koníčky? Nezmizel, času máme pořád stejně, ale je potřeba s ním lépe nakládat a pořád si ukrojit i kousek jen pro sebe. Třeba u nás to funguje tak, že své koníčky děláme každý sám. Poznali jsme se na bikram yoze, která je pořád naším společným koníčkem, ale je to koníček časově náročný (jen samotná lekce trvá 90 min a kde je cesta do studia a zpět) a upřímně mě po více než 10 letech trochu nudí. Tak jsem si našla jiné aktivity – v létě vstávám před 6.h, obleču se, nazuju boty a dám si tak hodinku běhání. Strašně mě to nabije na celý den, miluji probouzení přírody, zdravení se se stejně nadšenými běžci a jsem spokojená, že „mám splněno“. V zimě neběhám, protože nemám ráda běhání za tmy a přes den si to nemohu dovolit. Tak jsem začala chodit na kruhové tréninky. Vyhovují mi ranní – ze stejného důvodu jako běh a za hodinu mám odcvičeno pod vedením šikovných mladých trenérů a mohu jít s úsměvem na tváři do práce. Manželovi ranní cvičení nevyhovuje, takže se mu věnuje po práci. Což mi nevadí. Já si aspoň po práci užiju malého a připravím nějakou rychlou večeři.
Nejsem žádná super žena, ač někteří mi udiveně říkají, kde beru energii na cvičení, práci… Cvičení mě dobíjí, je to určitá forma, snad pozitivní, závislosti, udržuje mě to v kondici jak fyzické, tak psychické. Nepřijde mi na tom nic nenormálního, ale je třeba plánovat, mít denní režim (o tom někdy příště) a hlavně si věci s partnerem rozdělit a samozřejmě si na sebe najít každý den chvilku – i kdyby to mělo být popovídání si pod peřinou.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Poznámka: Komentáře mohou přidávat pouze členové tohoto blogu.